Chodská země
Chodská země — toť naše živitelka jediná a štědrá. Z ní rostou naše lesy i sady v celé své velebě, nádheře i kráse, z ní čerpají sílu a život všecky naše studánky a hlubánky, potůčky i řeky, bahna i rybníky, z ní sají životodárné šťávy všechna luční i polní kvítka, tráva i obilí, zelí, len i brambory.
Jen chvíli v zimě si odpočine, posilní se, aby pak po celý rok podobala se stolu bohatě prostřenému, na němž nachází tučné obživy všecko, co u nás žije, roste, hýbá se od ptáka v povětří až do toho nejmenšího červíčka v hlubinách skalních i vodních.
Proto milujeme tuto svoji kamenitou, chudou zemi takovou zvláštní láskou, pro kterou jména není. Milujeme ji jinak než ženu a matku, jinak než otce a bratra, jinak než syna a dceru — z každé té lásky patří jí část a tvoří novou lásku, hrdou a horoucí, tajemnou, pudovou, často neuvědomělou, ale tak silnou, že se dědí s pokolení na pokolení a nikdy neumírá. A i když si chodský člověk naříká na chudobu a bídu své země, i když z ní odchází za lehčím chlebem do úrodnějších krajů, přece čím více si na ni naříká, tím více ji vlastně miluje, tím vřeleji na ni vzpomíná a jak může, pospíchá alespoň — umřít doma.
Zdroj: J. Š. Baar – Osmačtyřicátníci